 Tohle mi psala moje babička o prapradedovi Hubertu Klímovi, třeba vás to bude zajímat 🙂
Tvůj prapradědeček začal začátkem dvacátého století budovat svoji výrobu strojů a motorů. Nejdříve jako společník ještě s jedním technikem v Třebíči. Pak se osamostatnil a odstěhoval se do Brna, kde začal vyrábět motory - pravděpodobně nejprve parní, ale později elektrické. Praprababička zdědila domek, který po prodeji pomohl nastartovat nejprve dílnu, později malou továrnu.
O výrobu byl zájem, protože motory byly potřebné pro pohon různých zařízení, jako byly třeba mlátičky na obilí apod. Podnik se mu začal rozrůstat, i když začátky nebyly lehké. Kolikrát rodina neměla dost jídla, protože všechny peníze šly na potřeby továrny. Měli pět dětí, takže jejich život nebyl skutečně jednoduchý.
Dokonce, když prapradědečkův syn, můj pradědeček dospěl, hledali mu nevěstu, která by přinesla věno a které by také přispělo k růstu výroby. Naštěstí se prababička s dědečkem do sebe zamilovali a vzniklo pevné manželství, které trvalo padesát let, až do smrti mé prababičky.
Pak přišla 2. světová válka. Továrna stála od Brněnské zbrojovky jen oddělená řekou Svitavou a přesto, že kolem továrny dopadaly bomby, zůstala neporušená, jen před bránu dopadla jedna bomba, která vytvořila velkou díru v zemi (podle mé babičky, která si to pamatuje, i když byla ještě malé dítě).
Po válce však už pozvolna začala jiná doba. To už měla továrna asi sto zaměstnanců. Pravděpodobně byla většina zaměstnanců spokojena, protože měli dobrou práci a pravidelný plat. Moje babička si pamatuje, že k ní byli dělníci laskaví a třeba ji také brali na hody a jiné příležitosti, které se konaly ve vesnicích nedaleko Brna. Rodina prapradědečka byla mezi dělníky hodně oblíbená, jeho syn, můj pradědeček musel tvrdě pracovat spolu s dělníky, neměl žádné výhody a dokonce často vykonával ty nejhorší práce
Pak však v továrně vznikla skupina lidí, kteří se jí chtěli zmocnit. Pochopitelně to byli lidé, kterým se moc nechtělo pracovat. Máme k dispozici deník, kde jsou zápisy z porad, kde byli prapradědeček i pradědeček úkolováni nevybíravým způsobem, co musí udělat a co musí zajistit.
A pak přišel rok 1948. Prapradědečka z továrny vyhnali, následkem čehož ho ranila mrtvice, takže se nemohl hýbat ani mluvit a tak přežíval až do své smrti v roce 1953.
Pradědeček bohužel zůstal v továrně dál pracovat jako řadový zaměstnanec, což velmi vadilo komunistům. Zinscenovali tedy proces, ve kterém ho nařkli z krádeže nějakého materiálu. Svědčili lidé, kteří většinou všechny peníze propili v hospodě, a vadilo jim, že pradědečka nezlomili a on stále, i mimo své zaměstnání, něco opravoval a lidé ho měli proto rádi.
Nakonec byl odsouzený na dva a půl roku do vězení v Brně na Cejlu (strýc, babiččin bratr se tam byl před rokem podívat a říkal, že prostředí tam je strašné). Pradědeček ani tam nemohl být bez práce. Ve vězení byla dřevozpracující dílna, kde v prachu a pilinách pracovali vězni. Pradědeček se nabídl, že vyrobí zařízení na odprašování. Za minimum nákladů vyrobil odprášení, které tam zajistilo lepší pracovní prostředí (ve věznici byli převážně političtí vězni). Tím se pradědeček asi stal nepostradatelným a vždycky, když měl odjet do Jáchymova, tak ho těsně před odjezdem odvolali na nějakou nezbytnou opravu. Pradědeček byl mimořádně pracovitý, zručný a vynalézavý člověk, který strojům rozuměl a vždycky našel nějaké řešení.
Po dvou letech jeho pobytu ve vězení byla vyhlášena amnestie a pradědeček se dostal domů k rodině, která zatím žila velmi těžce. Prababička, jako dcera majitele statku, byla vychována doma, kde bylo také hodně práce, takže jako dívka nemohla studovat. Neměla tedy žádnou kvalifikaci a musela živit tři malé děti z velmi nízkého platu. [Neira Furmánková] 10.02.2023 |
|
|
Zodpovězených témat: 33
Nezodpovězených témat: 20
